El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Neděle, 5.10.2014., 28. den: Os Chacotes - Burres, 38,1 km, 1 keška
V kuchyni albergu se nasnídám (obvyklé jogurty a čaj) a pak společně s Adem vyrazíme. Přes nedalekou Palas del Rei procházíme ve tmě ještě spolu, ale díky mírně odlišného tempa ho pak během krátké chvíle nechám za sebou. I dnes chceme jít dlouhou štreku aby na zítřek, nas poslední etapu zbylo co nejméně. Ještě večer jsme se radili, kam až bychom měli dojít. Bylo jasné, že se musíme dostat za Arzúu. Problém byl v tom, že další alberg za Arzúou je příliš daleko, ba v místech, kde by nám to nejvíce vyhovovalo, není prakticky nic. První delší zastávku proto plánuji teprve v Melide, vzdáleném odtud 14 km. Předtím se chci zastavit pouze u starého mostu před Furelos, kde je ukryta keška. Vloni jsem ji nemohl hledat, protože tam stála celá skupina turigrýnů, jimž jejich průvodce vykládal historii mostu. Bohužel už několik dní mě stále více bolí záda. Nesprospívá jim chladné ranní počasí, ani ta váha, která je na všech těch stovkách prošlých kilometrů neustále tíží.
Chlad a ten téměř litr čaje, co jsem ráno vypil si vyžadují zastávku. Automaticky, s napolo zavřenýma očima konám svou potřebu. Když jsem hotov a upravuji si šatstvo, tak mám najednou pocit, jako by mě škrábal pásek náramkových hodinek - asi se tam zachytil za konec rukávu. Sáhnu tam a - do prdele! - byla to vosa. Pěkně mě štípla do jedné z tenčích žil na spodní straně zápěstí a odletěla. Ruka mi okamžitě začíná natékat, sotva stačím rozepnout přezku hodinek a dát si je na druhou ruku. Vyhrnu si rukáv a pozoruji, jak kůže rudne a otok stoupá vzhůru po předloktí. Zmocňuje se mne nevolnost. Nevím, zdali je způsobena alergií anebo psychikou. "Pojďme dál!" - rozhoduji rychle. Pomohle to už i mezi Castrojerizem a Frómistou. Jen klid, vše bude v pořádku. Na jednom místě vypiju zbytek piva, to mě trochu otupí a tím i uklidní. Nervozita pak ale dále stoupá a už vůbec ne kvůli vosímu štípnutí. O to více mne zneklidňují plotýnky, které čas od času prokazují příznaky stavu, který předchází ústřelu. Bože můj, nedej aby teď, jen ne, aby tady! Snažím se jít pružným a dinamickým tempem, žádné zlepšení to ale nepřináší.
Kešky jsem dosud bez výjimky hledal s ruksakem na zádech. U mostu před Furelosem ho ale sundám. Ani to ale nepomáhá. Chvíli si oběma rukama masíruji pás podél páteře, prohýbám se doleva i doprava a přitom očima pasu po potenciálních místech skrýše. Pomoc (kde a co hledat) nebyla v tomto případě dána a i když nikdy nelze předem odhadnout, nakolik jsou zadané souřadnice přesné, GPS dost rozhodně vymezuje několikametrový okruh u předmostí. Nechci to vzdát, už ani proto ne, že jsem v posledních dnech několikrát neuspěl. A taky se mi ještě nechce vzít si zpět na záda ruksak. Kromě toho bych měl počkat na Ada, se kterým jsme si včera nedokázali stanovit dnešní konečný cíl. Na to, abych vlezl podívat se pod most, nemohu ve svém současném stavu ani pomýšlet. GPS mě ale naštestí vede spíše na začátek strmého svahu naproti mostu. Chytnu se telegrafního sloupu a opatrně vystoupím výš. A vida, keška je tu! Než se zapíšu do sešitku, přijde Ad. Doporučil jsem mu, aby šel dál, že než dojdeme do Melide, určitě ho doženu a tam si potom na chvíli někde sedneme.
A tak se také stalo. Na protější straně hlavní třídy, na jednom rohu stojí malebná kavárna Cafetería Chaplin. Podle razítka, které jsme tak získali slaví právě své 25. výročí. Dostaneme výbornou kávu, chvíli posedíme a přitom cítím jak se můj stav slepšuje, tedy aspoň co se týče bolesti páteře. Uklidním se a rozloučím s Adem s tím, že tady v Melide chci nalézt ještě jednu kešku. Je ukryta asi tak 300 metrů od kavárny, v parku pojmenovaném po slavné básnířce Rosalii Castro. Kešku jsem však nenašel ani po vytrvalém hledání, ačkoli mi ani tady v klidném hledání nic nebránilo. A navíc díky nepozornosti jsem se na Camino vracel velkou oklikou. Určitou náhradou mi zato bylo, že jsem díky tomu prošel nedělním trhem, kde mimo jiné prodávali i mnoho lákavých druhů sýrů. Až později lituji, že jsem si z jednoho aspoň kousek nekoupil.
Dalších 10 km jsem prošel bez zastávky. Zdá se, že jsem v Melide ztratil příliš mnoho času. Ada totiž dlouho nedoháním. Dostihl jsem ho teprve u baru Manuel před Ribadiso. Na zahradě před barem je čilý ruch, mnozí tu právě obědvají. Ad už pojídá poslední sousta, rychle se ho vyptám, co si mám podle něho dát. S jeho pomocí nakonec volba padla na "tortilla con pollo", což je něco mezi palačinkou a bramborákem, plněné kuřecím masem a zeleninou a k tomu samozřejmě pivo.
Odtud již jdeme s Adem spolu. Do místa, kde se musíme rozhodnout, kde strávíme noc, už zbývá zhruba jen 10 km. Za chvíli přejdeme starý most u Ribadiso, Arzúa je odtud už jen na 3 km. Odtamtud to pak bude napínavé, jak se bude další cesta vyvíjet a hlavně, kde bude dnes končit. Na konci Arzúy dostihneme toho německého blondýna, který mi v La Faba-ban "přebral" Nadin, tu "malou rychlou myšku". Dali jsme se do hovoru anglicky, německy totiž neumím. Po dvou jeho větách jsem si byl ale jistý, že to Němec není. Dám se tedy do hry "where are you from?" No jasně, Attila je Maďar, z Debrecína, jen už žije nějakou dobu v Německu, odtud ta jeho dobrá němčina. Je to sympatický kluk. Jak Ad uslyší jeho jméno, k mého překvapení dodá: "Attila, the Hun!"
Vyprávím Attilovi jak mě štípla vosa, Attila na to vyndá odněkud ještě napůl plnou tubu Fenistilu a daruje mi ji. Moc Ti děkuji Attilo! U osady A Peroxa se pokoušíme od jedné stařenky získat informace o nějakém blízkém noclehu. Dorozumívání je dost obtížné. Konkretní adresu nezískáme, dovíme se je tolik, že ještě před A Calzada by měl být jeden odlehlý alberg. Jdeme tady a dál a skutečně: asi po jednom kilometru spatříme ukazatele doleva. Jak daleko ten alberg je, to na něm nestojí, ale v této chvíli nás to ani tak moc nezajímá. S Attilou se rozloučíme, on chce jít dál a my se vydáme jížním směrem. Zanedlouho jde proti nám jedna žena, taky poutník. Proboha, snad ten nocleh není už "completo" nebo dokonce zavřený?! - "Ne" - říká nám, tedy přesněji ani neví, protože tam nedošla. Cesta jí totiž začala být nějak divná, tak se radši vrátila. My jsme ale pokračovali a to "divné" nebylo nic jiného, než velmi počáteční stádium příprav stavby dálničního úseku. Prošli jsme jí bez jakýchkoliv problémů. Poté jsme se ocitli vedle frekventované silnice N-547, vedle které jsme šli ještě několik stovek metrů, než jsme došli do albergu "Camino das Ocas" ve vesnici Bebedeiro-Burres. Alberg byl skoro prázdný, dostala se nám čtyřlůžková ložnice, do které nakonec nepřišel už nikdo jiný. Ve sprše mi překvapením spadla brada. V kabice s tuctem masážních trysek je dokonce vestavěno i VKV rádio"! Rychle si vypereme prádlo - naštěstí vane trochu vítr a tak nám do západu slunce šaty akorát uschnou. Když jsme sem dorazili, koupil jsem si u majitele pivo, pak ještě jedno, ale to jsem nedopil, protože jsem se mezitím odebral do ložnice rozbalit si ruksak. Když jsem se pak pro pivo vrátil, už tam ta načatá láhev nebyla. Zmíním se o tom majiteli, načež on beze slova vytáhne z ledničky novou láhev. Já mezitím hrabu z kapsičky břišní tašky drobné, ale on hlavou kývne, že není třeba. Může se něco takového stát u nás?!
Na zahradě si pak s Adem sedneme na lavice k velikému stolu naproti sobě a já vyndám svůj záček s potravinami. Restaurace tu není, Ad, který si sebou jídlo nenosí, jí vždy tam. Řešení je jasně dáno: dnes budeme jíst jednu večeři dva. Koupím ještě jednu láhev vína a pěkně se podělíme takřka o vše, co mi zbylo. I ořechy rozbíjím napůl, na zítřek mi zůstal jen kousek čokolády, několik sušenek a malá klobása. Uléháme ale v dobré náladě, zítra nás čeká Santiago!